...podle Cormaca McCarthyho (zřejmě asi nejlepšího žijícího spisovatele Ameriky) prostě svět takový je a nazírá se na něj skrze optiku dvou stárnoucích mužů, kteří si jím cestu prošlapali po svém, aby se pak sešli v bytě jednoho z nich a zapředli rozhovor o tom, že setrvat tady není jednoduché; pro někoho možná laciné lamentování a (filmové) zklamání, pro mne upřímná zpověď člověka, kterému věk dovoluje stát se filozofem zrovna tímto způsobem a zážitek spirituálního rozměru.

Černý (Samuel L. Jackson) zachránil Bílého (Tommy Lee Jones) zpod kol vlaku a pozval ho k sobě do bytu. A tak tam sedí a mluví. Venku je deštivá noc a oni mluví o Bohu, o víře, o vězení, o bezvýchodnosti i naději, temnotě i světlu, o všech těch věcech, nad kterými by člověk měl přemýšlet, kdyby si k nim kvůli nezáživným dílům klasiků neudělal podobnou averzi jako ke koprové omáčce z kantýny. Ale tady napsal scénář nejlepší americký romanopisec, pokračovatel Faulknera, Dostojevského a Becketta - Cormac McCarthy. Film u něhož jsem měl na konci zimomriavky.

Cormac McCarthy by měl psát dialogy ve všech filmech. Ač se může zdát úkol sklíčující, když jde v podstatě o dvou chlápcích v jedné místnosti. Ale celé to drží pohromadě právě McCarthyho fantastický dialog. Tommy Lee Jones musel být jeho příběhy uchvácen a když si střihnul roli v adaptaci Tahle země není pro starý, tak se rozhodl o vlastní režii a dokonce sám sebe obsadit do jedné z rolí. Mohlo by se zdát, že minutáž je pro film příliš dlouhá a i s tím nejlepším dialogem může příběh rychle stagnovat. Ale Jones si pomohl s řadou triků, včetně vedlejších zvuků a několika fyzickými pohyby. Konverzace v Sunset Limited není jednoduchá záležitost tváří v tvář, ale půvabný balet plný nuancí a řečí těla. A v neposlední řadě je tu fakt, že ve filmu jsou dva výborní herci kde Samuel L. Jackson je opět na svém vrcholu. To co se nám film vlastně pokouší říct, však nemusí každému padnout do oka.