V televizi, na internetu, v novinách…všude se setkávám se zmarem, zvráceným osudem, smůlou a neštěstím. Všude k mně přichází zprávy o tom, jak lidi vzdávají svůj život, jak nechtějí žit, jak přemýšlí nad špatnými věcmi a jak se ty špatné věci dějí a noviny o nich píší. Pořád a dokola se tak setkávám s negativními informacemi, které špatně působí na mozek. Možná ne pokaždé, ale jednou za čas to prostě dolehne. A pořád dokola! Jenže potom příjde Danny Boyle, chvíli před Oscary mi ukáže film, který vypráví o pravém opaku a já na poprvé nevím, co si o filmu myslet. Teď už to vím. Lépe natočenou oslavu života jsem ve filmu prostě ještě neviděl, jestli jsem vůbec někdy nějakou viděl, protož zmar a prohra si to čoudí ke dveřím každého z nás ze všech směrů. Danny Boyle je pan režisér a mám strach, že to s těmi Oskary bude mít nesmírně těžké. Podle mě by si ho tento film zasloužil daleko více, než Milionář z chatrče. Rozhodně Vás překvapí například fakt, že film není točen a la home-made, ale právě naopak naprosto regulérním způsobem. Jo… výběr závěrečné skladby? Nádhera, která se z filmu nezapomíná a v tomto případě se naopak ještě hodněkrát připomene.

Lze namítat, že 127 hodin nemá žádný velký přesah a že je to prostě jen postmoderně stylizované svědectví o odvaze a touze přežít. Lze namítat i to, že podprahové zdůrazňování osudovosti a zázračné předtuchy zavání melodramatickým kýčem. Lze namítat leccos, ale co se skutečně počítá, je prožitek. Bolest, beznaděj, strach a nad nimi triumfující živočišná touha uniknout a žít, ať to stojí, co to stojí. A právě syrových prožitků má 127 hodin na rozdávání. Proto se jedná o výjimečný film a jeden z nejintenzivnějších prožitků bolesti, které jsem kdy v kině zažil (Gibson a jeho biblická exploatace by měli studovat, jak se to dělá "doopravdy").

Perfektne natočená vec o ničom. Takto : kto takto blbne v horách je možno dočasne cool ale skôr či neskôr sa mu stane presne niečo takéto. A ak je taký idiot že si nevezme normálny nôž a nenachytá si pri prietrži vodu, potom si to tak trochu zaslúži. Každopádne Danny thumbs up réžia skvelá, tie fetišistické zábery na ruky na štadiónoch to bol nápad ako sviňa. Len mi to pripadá akoby ste v Bambi meets Godzilla pred klimax napchali flashbacky do života jelenčekovho a pár haluzí, avšak aj tak je to celé o klimaxe. Takže, remeselne machrovina, ale nie film so srdcom. Zatiaľ najslabší Danny. A nechápem kde bola akadémia keď išiel Sunshine či Trainspotting (nomináciu za adapt. scenár nepočítajúc).