Habermannův mlýn (Juraj Herz; 2010 + Petr Jančárek; 2003)

Bezesporu strhující drama

Habermannův mlýn měl říznout do masa. Téma odsunu sudetských Němců tak nějak tiše zahnívá v koutě českého národního svědomí a příliš se mu nechce na světlo. Juraj Herz jako jeden z pamětníků zdivočelé msty porobených obyvatel Protektorátu se rozhodl sestoupit na samé dno paměti bez příkras a ukázat, jací jsme také byli. Rozbít nějaký ten zažitý stereotyp o hrdinných a krásných vlastencích, kteří s šeříky ve vlasech přinášejí svobodu ponížené domovině. Habermannův mlýn měl tnout do živého, bohužel si zapomněl nabrousit nůž.

Ačkoli předem prohlašuji, že tento Herzův film patří mezi jeho nejlepší za posledních několik (desítek) let, rozhodně nelze chválit způsob, jakým režisér naplnil ambiciózní záměr. Zásadním kamenem úrazu je fakt, že Herz odpovídá na stereotyp stereotypem, sice jiným, ale svou tezovitostí obdobným. Divák tak narazí na povědomou postavu nacistické „ober-svině“, která na sebe překvapivě nenabaluje další karikaturní nácíčky, nýbrž přičinlivé české podrazáky a morální mrzáčky, zlé a prohnilé až do morku kosti.

Hrdinové filmu se tak pohybují ve zcela totožném prostoru jako jejich obdoby z běžných válečných dramat, jen ta schémata mají jiné vlaječky v klopě. Není se proto co divit, že v závěru vyznívá Habermannův mlýn lautr stejně jalově, jako všichni ti ostatní zjitření humanisté – s tím rozdílem, že prasátka nosí místo háknkrojcu lvíčka na prsou. Je to trochu málo na to, aby Herzův film skutečně podnítil analytické uvažování o složitém principu viny a trestu.

V zúženém prostoru nejlépe manévruje ryzí „karakter“ Březina v charismatickém Rodenově balení. Jeho německá protiváha, slušný průmyslník Habermann, je bohužel bezbarvý, bezradný a podkopnutý mizerným post-synchronem. Když se tak ocitne tváří tvář své Sofiině volbě, působí jako chabá loutka v rukou scénáristy, který to celé potřebuje rozmotat do kýženého tragického konce.

Anotace distributora

Legendární režisér Juraj Herz se rozhodl otevřít jednu z nejkontroverznějších kapitol českých dějin, poválečný odsun Němců, při němž se spravedlivý hněv často mísil s těmi nejnižšími pudy a spolu vytvářely nesmazatelnou krvavou stopu. Jednou z obětí dějin psaných vítězi měl být i německý průmyslník Habermann, který žil s rodinou na severní Moravě. Okolnosti jeho konce zůstávají dodnes nejasné. Filmový příběh se jeho životním osudem pouze volně inspiroval, ale paradoxy nejšílenějších let dvacátého století prezentuje hrůzně dokonale.

Život před válkou v pohraničí nebyl dvakrát idylický. Doba si žádala, abyste se přiklonili na jednu či druhou stranu a jen ti nejsilnější dokázali zůstat nad věcí. Patřil k nim bohatý podnikatel August Habermann (Mark Waschke), který bez předsudků dával práci Čechům i Němcům, a jeho nejbližší přítel Březina (Karel Roden). Po začlenění Sudet do Třetí říše tlak ještě zesílí, na tomto místě personifikovaný esesákem Koslowskim (Ben Becker). Habermann i přesto dál vytváří pro své české zaměstnance ochranný štít a odmítá se plně podvolit „mateřské“ ideologii. Jenže šílená doba nakonec dostihne i jeho. Při volbě ze dvou možností, z nichž ani jedna není dobrá, učiní rozhodnutí, které se stane záminkou k tomu, aby se bezprostředně po válce stal hlavním cílem na seznamu „českých vlastenců“, z nichž většinu tvoří jeho bývalí chráněnci. Samozvaným soudcům a katům jde ale spíš o jeho majetek než o spravedlnost. Dokáže před nimi Habermann zachránit alespoň ženu a dítě?

Jak to tedy doopravdy bylo

Hubert Habermann byl mlynář z vesnice na severu Moravy. To, že se z osudů úspěšného, ovšem nijak výjimečného podnikatele stala tragédie téměř antických rozměrů, bylo způsobeno několika prostými okolnostmi, jak už to u tragédií bývá. Habermann žil v prvorepublikovém Československu a byl Němec. S českými sousedy vycházel normálně, přátelil se s některými, mluvil perfektně česky, a to i s příslušníky vlastní rodiny. Za války některým Čechům i pomáhal. Po osvobození záhadně zmizel a jeho žena byla i s dětmi odsunuta. Kolik takových příběhů těsně po válce bylo! Zjitřená doba, emoce, spravedlivá msta na příslušníkovi národa, který nám ublížil - říkají snad dodnes někteří. Ovšem Habermann byl surově zavražděn, vražda nebyla nikdy řádně objasněna a viníci zůstali nepotrestáni. A kolem jeho jména je dodnes mlha, nejasnosti, dokonce i strach. A přitom se ví, jak to bylo. Dnes už skoro s jistotou. Ale mnozí to dodnes vědět nechtějí. Asi vědí, proč?
Dokumentarista Milan Maryška to vědět chtěl a hodlal také o tom natočit dokument. Během příprav ovšem tragicky zemřel a jeho záměr pak realizoval jeho spolupracovník Petr Jančárek.

Téměř investigativní dokument