Nejsilnější filmová výpověď o atmosféře 50. let u nás, nazírající na danou historickou etapu trochu jiným rastrem než Jasného Všichni dobří rodáci či Menzelovy Skřivánci na niti a jakoby antitezí k budovatelským a povinně optimistickým filmům z těch let… Je zajímavé srovnávat realitu zobrazovanou propagandisticky a realitu, jejíž umělecké ztvárnění bylo umlčováno a zavíráno do trezorů a které z odstupu reflektovalo složité mechanismy doby… Kdybychom měli Kachyňův a Procházkův film zařadit kontextově, je jisté, že každého diváka ihned napadne éra politických procesů 50. let, u nás rozpoutaných podle totožného schématu procesů a čistek v Sovětském svazu let třicátých. I když o bližší dataci nepadne ve filmu nikde ani zmínka a vládne příznačné (a skoro se chce napsat i přízračné) filmové bezčasí (umocněné navíc světem politické smetánky, jejíž večírky, bankety a pitky skutečně punc bezčasí nesou z podstaty věci), tušíme v houstnoucí atmosféře v ústřední herecké dvojici snímku rysy konkrétní historické události - někoho z blízkého okruhu Rudolfa Slánského. Vykonstruovaný politický proces s generálním tajemníkem KSČ (proces měl příchuť paradoxu, neboť Slánský byl jedním z těch přímých organizátorů komunistického teroru), který byl konán na přímý popud Stalina (který chtěl primárně zastrašit potenciální následovníky Tita v bloku sovětských satelitních republik) a cílený byl čistě antisemitsky (většina obžalovaných byla židovského původu včetně samého Slánského), jelikož Rusům se nepodařilo při volbách v Izraeli roku 1949 to, co se podařilo o rok před tím u nás a Stalin tak pragmaticky budoval propagandistickou pozici směrem k arabským zemím… Ucho má však ještě jednu intimnější a o to zajímavější rovinu - jeho scénárista, známý český spisovatel Jan Procházka, letitý reformní člen KSČ a dokonce osobní poradce prezidenta Novotného a člen ÚV, byl sám v roce 1967 vyloučen z komunistické strany a hned po dosazení nomenklaturních kádrů na začátku normalizace proti němu byla vedena silně štvavá kampaň. V televizním pořadu Svědectví od Seiny byly proti němu použity i ODPOSLECHY z bytu profesora Václava Černého - a máme tu Ucho, které zasahovalo a ovlivnilo (dá se předpokládat, že podobně jako ve filmu) i život samých tvůrců filmu (Jan Procházka mediální tlak, zřejmě přípravu dalšího monstrprocesu, nevydržel a po svém zatčení zkolaboval a ve vězení zemřel…) - a to na začátku nesrovnatelně mírnějších 70. let… Ucho je skutečně unikátní film (komorní, ale přesto s celospolečenským dopadem, používající moderně působící prvky - např. originální použití subjektivní kamery autentizující divákův prožitek), který zřejmě věrně (je to tak absurdní a odtažitá doba-a to před pouhými padesáti lety!-že se lze jen těžko vcítit, podobně jako třeba u snímků o holocaustu) odráží dusnou dobu 50. let. Jaké to byly pohnuté časy, zrcadlí věrně tahle v podstatě smutná okolnost - Klement Gottwald vydal svého blízkého přítele Slánského do rukou StB a prokurátora Urválka až po přímých výhrůžkách Rusů, že když před lidovým soudem nestane Slánský, půjde tam on…