Film, který dosahuje hypnotického účinku tím, že ukazuje všechno to (a především to), co je v jiných filmech vynecháno pro urychlení tempa. Opakovaní všedních úkonů (chození pro vodu do studny, krmení koně či vaření a konzumace brambor) tak dosahuje bezmála rituální umanutosti, skrze niž se vyjevují drobné, nicméně podstatné změny: příznaky umírajícího světa, který se pomalu a jistě propadá do absolutní tmy a syrového ticha. Vysychající studna. Kůň odmítající táhnout vůz. Pohasínající lampy. A za okny neutuchající vichřice a větrem vzedmutá oblaka prachu a listí, které připomíná popel. Chce se až říct, že Larsova vize melancholické apokalypsy - jakkoli je to srovnání čistě na efekt - vypadá vedle té zdejší jako nevkusně uslzená hříčka.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je. A viděl bůh, že je to dobré, jak panují nad mořskými rybami, nad ptactvem, nad dobytkem? Hle, dal jim bylinu vydávající semeno na celém povrchu země, které jim bude za pokrm. A viděl Bůh, že je to dobré, jak plozením a množením si podmaňují zem? "Po všechny dny svého života budete ze zlořečené země jíst v útrapách," pravil. V potu tváře jedí teď svůj chléb, dokud se nevrátí do země. Jednoho dne Bůh odebral havěť drobnou, jiného si vzal nazpět vodu. Postaral se, aby člověk nevzal ze stromu života, nežil navěky. Uzmul mu vládu nad každým živočichem lezoucím po zemi. Bůh sklidil veliké svítilny dělící den od noci. A zrušil také souš a shromáždění vod. Tu teprve spatřil, co je dobré. I pravil: "Ať nastane tma." Byla tma, den poslední. Konečně mohl spočinout. Bylo ticho. Nic.
Velký krach, svíjející se spirála bytí, Bůh co vytáhl špunt z vany světa. Snad svět, snad Tarr, snad lidstvo, snad sám Stvořitel se vyčerpal a nyní mu nezbývá než po sobě pořádně uklidit. Snad ani neměl pocit, že v plné energii kdy učinil něco, co by bylo víc než nic, a kdyby, odvane ho čas. Tak za téma si vybral odebírání.
V omezeném prostoru filmu, který představuje jeden dům s pustým okolím, se ještě nezastavil čas. Sám prostor se stal hodinami. Tik. Vstávat. Tak. Ustrojit. Tik. Vyvést koně. Tak. Jít pro vodu. Tik. Uvařit. Tak. Jíst. Tik. Spát. Ale když malá ručička oběhne kolečko, ocitá se zase na začátku. Žádné hodiny ale nejdou věčně.
Po křivkách dlouhých záběrů kráčí kamera po omezeném prostoru a naustále naráží na jeho neviditelné hranice, nevyhnutelně se musí stáčet, obracet a setrvačně jede zase dál, aby opět narazila a uhnula a kráčela, až časem člověk pozná, že prostor ji škrtí stále víc a víc, až nemůže se pohnout již, až nevidí nic. Prostor je jevištěm pohybu a kde není jeviště, není ani pohyb.
Ale omezený prostor neděsí uvězněné člověčí zvíře, co již dávno navyklo pravidelnému chodu sebehodin. Prostor se pomalu prázdní. I slova už jsou dávno pryč. Co také sdělovat, když vše se děje podle plánu, podle předzjednaného řádu? Snad jen: "Hotovo." Chlast, organické rozpouštědlo, ředidlo bolestí duše, ten nutný je. Stačí jedna píseň a ani ta nepotřebuje slova. Stačí, aby vše se dálo do skonání stejně. Jen proboha žádné změny, žádné impulzy z venku. Mohou-li natáhnout chod hodin, jako za pálenku platící soused, ať si povídá ty bláznivé řeči. Cikány vyhnat!
V hodinách to skřípe, půlka malé, pomalejší ručičky zčásti ochrnula, pružina nepokoje ztrácí svou sílu. Nevítané změny se vrší, mizí důležité zuby na kolečkách, prostor mizí. Útěk je nemožný. Je příznačné, že se nikdy nedozvíme, zda-li nebylo utéct kam nebo to otec a dcera nedokázali. Nakonec již není nic a ani v něm nehyne vědomí a paměť toho, co se musí a by se mělo.
KONEC SPOILERŮ. Turínský kůň je řemeslně vycizelovaný konec světa. Rozsudek, který nad sebou svět sám vynesl a vykonal. Pro mě trochu i políček vlepený Trierovi: "Méně je více!" Je funkční svojí umrlčí monotóností dlouhatánských záběrů ukončených, až když kamera dojede do míst, z nichž záběr nemůže logicky pokračovat. Monotónností, již oživují bizarní obměny. Bizarní proto, že v jiných dílech se monotónní obvykle narušuje výměnou či přidáním, ale v Turínském koni pohání dění odebírání, odebírání důsledné do poslední cihličky Vesmíru. Jako takový vyjadřuje nesmírnou skepsi a je už tak trochu na divákovi, co je příčinou a objektem oné skepse. Nabízí se odpověď, že úplně všechno. Ale zároveň nabízí dokonalou katarzi, protože teď už se nemůže nic zlého stát. Trmácení je konec. Skvělé.

Úvodné upozernenie: kto ešte nemal čo do činenia s filmografiou B.T., tak mu kamarátsky radím zhliadnuť tento trailer aby si potom nemusel sťažovať priamo na projekcii alebo nasrane odchádzať zo sálu-táto upútavka mu totižto jasne naznačí v akom štýle sa bude celá stopáž niesť.
Tarrovo podobenstvo na báze gorgónskeho mýtu v ktorom stigmu skazy, ničoty a bezvýchodnosti nepredstavuje šeredná medúza s blýskavými očami, obrovskými zubmi, mosadznými drápmi, hadmi namiesto vlasov, ale elyzejský/vyšľachtený kôň s elegickým zrakom, uvädajúcim cvalom figurujúci ako uštvaný živel, ktorý už neznesie nepretržité (samo)týranie človečieho plemena a proste neťahá. Dištancuje sa tak od šance uniknúť pred hrôzonosnou temnotou-pred úplným zánikom a odsudzuje ľud k ťažkopádnemu, až hrobovo tichému vymretiu. Za šumotu bezkonečnej víchrice neostáva potom nič iné, ako len vykonávať obligátne potreby (jesť-zemiak, piť-studňa/pálenka, odpočívať-postel/okno) a odkrútiť si nádejeplné či rezignácieplné (?) činnosti (kontrola stajne/priodvážny odchod z domu). Pokorná nemohúcnosť sa vo vyprázdnenom svete sukcesívne stupňuje, vyčerpá sa voda, zhasne oheň, zmizne zem-zostane len vzduch, ktorý sa po chvíli utíši a nastane…tma.
Uchopiť za správny koniec pravdepodobne posledný počin B.T. je takpovediac utopické, pretože sa nedá vylúčiť jak komediálne, tak dramatické pojatie. Sám som sa pri výroku "Mutter, ich bin dumm" alebo pri "desivom" príhovore suseda zľahka pousmial, ale v globále ma "Turínsky kôň (hlavne) z hľadiska omamujúcej uhrančivosti a priliehavého metaforizmu prudko uhranul. Diskusia o tom, či sa jedná iba o otupujúci príklad naratívnej/sémantickej dutosti alebo o sofistikovanú/nadčasovú vidinu nepodmienečnej záhuby civilizácie by mohla trvať dlhé hodiny, no ako skalný zanietenec B.T. sa prikláňam k druhému (kladnejšiemu) úsudku a nazdávam sa, že "A Torinói ló" bude v (blízkej) budúcnosti považovaný za hodnotný prírastok do celosvetovej kroniky poctivého artu. Ad: 2Traffic: breakcorové beaty zmiešané s orchestrálnymi variáciami od Venetian Snares sú "over the top" a ich vkomponovanie by bolo fakt "compelling". Každopádne si nemôžen sťažovať-Mihály Víg=srdcovka.