Hamlet jako symptom kapitalismu? Proč ne! Kaurismäki ironicky pootočil a vypreparoval Shakespeara, výsledek pak odvyprávěl v lakonickém šklebu, který ve správných chvílích přechází do teatrality a absurdna. Scény jako utonutí Ofélie nebo souboj Hamleta, Laerta a Klaudia jsou skvostné dokonalým zasazením tragiky do rámce popové rozvernosti. Důkaz toho, že opilý Fin má něco víc než jen morbidní smysl pro humor.

Po Zločinu a trestu se Kaurismäki pustil do další svérázné adaptace světové klasiky, v níž se s jistotou sobě vlastní obešel i bez notoricky známého Být či nebýt. V noirovém stylu a s kuřáckou stopáží vsadil příběh Hamleta do dravého světa obchodníků a oživil ho sociálními motivy. Tradiční dramatická hudba se mísí s rytmem rock’n’rollu (jedním z nejlepších míst filmu je píseň Rich Little Bitch skupiny Melrose, s níž během natáčení filmu Kaurismäki natočil také videoklip), tradičně zpracované známé scény se střídají s aktualizovanými (utonutí Ofélie, Hamletův souboj s Laurim/Laertem a závěr), tradiční rekvizity s cigaretami, pistolí a kachničkami do vany. V roli Hamleta Pirkka-Pekka Petelius, nechybí Kati Outinen jako Ofélie, škoda jen, že Matti Pellonpää dostal jen takovou nepatrnou (i když samozřejmě nepřehlédnutelnou) roličku. No řekněte, nebyl by z něj dokonalý Hamlet?

Už název filmu, který je v češtině volnou parafrází finského titulu „Hamlet v obchodním světě", naznačuje, jak daleko si Aki Kaurismäki při filmovém zpracování kanonického díla světové literatury a dramatu dovolil zajít. Shakespearův nadčasový model, zakládající se mj. na prolínání mocenských a rodinných vazeb, převádí do současného Finska. Při hledání dobových a charakterových paralel si finský režisér počínal až s pobavenou důmyslností. Jako by se dopouštěl milostného rouhání a zároveň silou významu předlohy chtěl působit na co nejširší publikum.
Hamlet dnešních dní je čerstvým dědicem významného podílu v podniku, jenž nyní řídí jeho strýc Klaus. Píše podprůměrné básně, hlídá si svou váhu a jen pomalu se začíná dostávat z oblouznění, jež pro něj život do okamžiku otcovy smrti představoval. Navíc, jak je asi všem, kteří jsou se Shakespearovou tvorbou aspoň trochu obeznámeni, je tady jedno velké temné tajemství, které vrhá stín na rodinnou historii. Jeho odhalení podmiňuje Hamletovo prozření, či přímo dospění k pocitu odpovědnosti a soudnosti. Na rozdíl od předcházející filmové adaptace klasického literárního díla, prvotiny Zločin a trest, se ve filmu Hamlet podniká výrazněji objevují prvky komiky, i když pro Kaurismäkiho příznačně lomené silnou ironií. Jelikož se jedná o jeden z mála filmů, jehož hrdinové se nacházejí na vyšších příčkách společenského žebříčku, jsou i z pozice Kaurismäkiho sociální citlivosti projevy společenské nespravedlnosti kritizovány formou ironie a práce s absurditou. Hamlet zde totiž není jen katalyzátorem dramatu produkovaného rodinnými vztahy, ale i reprezentantem určitého společenského statusu a politické moci.
Mezi režisérovy velké přednosti patří, že si je dobře vědom nemožnosti nalézat absolutní odpovědi a definitivní řešení, na ta slova vlastně nestačí. Hamletova postava (její osud) přes prvotní možnou „odpudivost" z důvodu rozmařilosti a nezodpovědnosti, se s postupujícím dramatem projevuje nejen jako plánovitě tragická, ale především pochopitelná a divákovi (možná) sympatická. Drama se dnes už zřetelně neodbývá jen na prknech, která znamenají svět.