Ningen no jôken I / Lidský úděl: Čistá láska + Hněv
The Human Condition I: No Greater Love
La condición humana I / La condition de l'homme I
·
Ningen no jôken II / Lidský úděl: Hrozba války + Stesk po domově
The Human Condition II: Road to Eternity
La condición humana II / La condition de l'homme II
·
Ningen no jôken III / Lidský úděl: Přeskočit smrt + Naleziště
The Human Condition III: A Soldier's Prayer
La condición humana III / La condition de l'homme III

Posuzovat torzo dech beroucí japonské filmové epopeje není snadné. Jako nejvhodnější postup se mi zdá být pokus o komentování jednotlivých dílů, které tvoří relativně samostatné celky tohoto jedinečného díla.
Je zřejmé, že mimo proslaveného Kurosawy Japonci nemohou nemít další výrazné osobnosti; už velikost Kurosawovy osobnosti i závažnost jeho osobnostního vývoje naznačuje, že ve hře je celá filmová škola, která z euroamerických východisek hledá východiska svého vlastního autentického pohledu, vycházejícího z bohatých tradic japonské kultury. Kobajaši se jeví jako jakýsi výrazný protějšek Bondarčukova přístupu k historické filmové tvorbě. Zdá se, že jeho tvůrčí metoda je oproti Kurosavowu rukopisu více ovlivněna filmovými přístupy jejích vzorů.
Buď jak buď, úvodní díl otevírající genezi osobnostního vývoje hlavního hrdiny a jeho životní družky, divácky uchvátí svou robustností a atraktivním dějem. Prochvívá totiž divákem jako vichr neskutečného okouzlení, vyvolává mrazení v zádech i slzy v očích. Jižní Mandžusko, území někdejšího čínského loutkového státu Mandžukuo, okupovaného od r. 1931 Japonskem, před něj staví otázku vztahů k podrobenému čínskému obyvatelstvu. Z hlasatele pragmatických postupů, zpomalujících následky otrocké práce v kovodolech, se postupně mění nejen jeho vztah k velkému asijskému národu, ale i k věrné manželce, jež jeho zvláště milou družkou. Život na sopce, mimo pozlátko velkých mandžuských měst spolu s prvky hrdinovy myšlenkové neodvislosti, přesvědčuje o upřímnosti jeho záměrů i zděšení z poměrů, do nichž se nečekaně dostal. Balanc mezi japonskými druhy a čínskými partnery je zatěžkávací složkou námětu. O tom, jak dosud žil, o jeho strachu ze sňatku, z vůle chovat se k slušně vystupujícím věznům, rovněž svědčí scény ze soukromí i z jednání s veliteli dolů. Oprávněný pocit, že se mu podařilo překonat příkoří žluťáckého rasismu sociálního i plemenného, uzavírá první díl této pozoruhodné filmové přehlídky témat i úzkých míst v Evropě tradičně opomíjeného zločineckého japonského fašismu.

Hodnocení jsem si nechával až po shlédnutí všech částí, protože jde koneckonců o jeden celek (filmy na sebe navazují a nejedná se o pouhá pokračování). Hned na začátek musím napsat, že jsem byl zcela zaskočen kvalitou Kobajašiho režie, která naprosto pohřbila v prach americkou produkci válečných filmů z šedesátých let. Toto srovnání je na místě, protože Kobajaši se nebojí rozmáchnout do šíře diváckého velkofilmu. Ale tam, kde američtí tvůrci často končí, jde Kobajaši mnohem dál a nabídne divákovi monumentální devítihodinovou válečnou fresku s precizně vykreslenými filmovými detaily a postavami jednotlivých vojáků či obyvatel Mandžutska, které na své odyseovské pouti za svojí ženou Mičiko hlavní hrdina Kedži potkává. Je třeba zmínit zcela výjimečnou kameru, která na sebe v některých případech zcela strhává pozornost a vy jen se zatajeným dechem sledujete záběry, které je někdy vskutku těžké dostat z hlavy (navíc mnohdy podkreslené poměrně sugestivní hudbou). V závěru filmu také dochází k určitému rozuzlení, co se týká ideového směřování filmu - totiž Kedžiho sympatizování s komunismem. A nutno podotknout, že je to rozuzlení velice hořké - koneckonců jako samotný Kedžiho příběh, ve kterém se odráží osud celého válečného Japonska.

Ningen no džoken ve mně po poslední části zanechalo velice rozporuplný dojem. Na jednu stranu musím smeknout před monumentálním rozsahem celku, na druhou stranu nemohu zakrýt rozpaky, které ve mně určité prvky zanechaly. Ale hezky popořadě.
V první řadě je třeba zmínit, že přímo s válkou se divák setká až na konci druhého filmu, do té doby válka tvoří jen šum odehrávajícím se kdesi za rohem, který život hrdinů zasahuje pouze nepřímo skrze rozkazy dostávané odkudsi shora. První dva filmy se orientují na jiné aspekty válečných útrap, jednak na nelidské zacházení s válečnými vězni zneužívanými k práci v dole, jednak na tristní výcvik nově narukovaných vojáků a jejich vykořisťování "mazáky". Tím vším postupně prochází hlavní hrdina Kaji, v prvním případě v roli toho, kdo se naplněn ideály snaží o zlepšení podmínek vězňů, v druhém případě naopak se ocitá v roli jednoho z vojáků a bojuje o zlepšení situace zezdola. Zejména v prvních dvou třetinách prvního filmu je dobře znázorněné Kajiho neustálé narážení při střetu s realitou, kdy se snaží o aplikaci humanistických myšlenek v prostředí, které tomu ani zdaleka nepřeje, na kolektiv lidí, kteří mu věřit odmítají. Jeho snaha o spravedlnost za všech okolností navíc dostává ránu i v podobě zoufalého jednání China, jenž naneštěstí představuje až do konce celé epopeje jedinou zajímavější vedlejší postavu procházející aspoň nějakým vývojem.
Bohužel od momentu popravy vězňů a silně nerealisticky působícího přerušení nastává konec i s vývojem samotného Kajiho, který od této chvíle přestává býti Kajim pochybujícím, Kajim snažícím se skloubit ideály s realitou, ale nadále pokračuje ve své cestě s přesvědčením pevným jak skála, o kterou se až na jednu výjimku následující události okolo pouze tříští a jeho pohled na svět už nemají šanci nijak ovlivnit. A jelikož vedlejší postavy, ať už se jedná o Michiko, která postupně filmové plátno vyklízí a stává se pouhým nezřetelným obrazem v dáli, ke kterému se lze upínat, či třeba Teradu s jeho náhlým přerodem z nacionalisty v Kajiho přívržence, sami o sobě nejsou dostatečně zajímavé pro udržení pozornosti, zvýrazňuje se tak role samotného ideologického sdělení, které se nám silně levicový a protiválečně smýšlející Kobayashi snaží sdělit.