Jde o poměrně komplexní pohled na společenské zřízení a jeho reakci na podobnou událost. Každý reaguje jinak, každý se uchyluje k jiným metodám a před každého jsou kladena jiná, ovšem stejně náročná morální dilemata. Soderbergh nezkoumá pouze potenciál viru, který může vyhubit lidstvo, zkoumá…

Sodeberghova obsedantně kompulzivní a sterilní pitva strachu za pomoci dokonale vyběleného vizuálu a elektronicky tepajícího soundtracku. Nejdůvěryhodnější katastrofický film vyobrazující reálnou hrozbu a snímek vyvolávající celou řadu nepříjemných otázek. Rok 2012 se blíží a pokud má nastat konec světa, tak bude mít pravděpodobně takovouhle podobu.

Sterilní klinická procedura, která jde proti největším žánrovým konvencím a svým brilantně uspořádaným a přitom pedantským vypravěčstvím dokazuje, že Soderbergh se v tomto ohledu vyrovná Fincherovi. Bohužel je tam pár zbytečných scén a schémat, ale některými pasážemi rozkladu a nedůvěry se Nákaza blíží maximu. Ukazuje totiž lépe než kterýkoli jiný katastrofický film, že nejhorší nákazou je strach.

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých.

Ač napětí je na bodě mrazu, strach z nákazy se vám samotným vryje do morku kosti. Nákaza realisticky znázorňuje současnou hrozbu z virů, které kolem nás číhají na každém rohu a stačí jen jeden špatný dotek, který může být osudovým. Dokonce je zde i pohled na boj farmaceutických firem, kteří určují osud lidstva kvůli penězům, což filmu dává spíše dokumentární prvek než sci-fi žánr. Jedinou výtkou mi je několik neuzavřených linií, ale s otevřeným koncem si každý můžeme domyslet, jak by to mohlo pokračovat…