Film, který se může plně postavit na roveň tomu nejlepšímu, co na podobný téma u nás vzniklo, aniž by se cokoliv z toho pokoušel napodobit. jsem rád, že i přes marasmus český kinematografie, přes neustálou zahleděnost do malejch lidiček a rádobyumělecký pokusy ala Protektor (čim víc na něj vzpomínám, tím prázdnější a nudnější mi připadá) u nás může vzniknout film s jednoznačným obsahem, kterej se nestydí sám za sebe a nepokouší se všechno řečený relativizovat, odpáklovat a zatlouct. A přitom ne že by nebyl plnej absurdity dějin, kdy o osudový události rozhodne malá pitomost a kdy je obyčejnej člověk semletej událostma ještě dlouho potom, co se stanou. Dle mýho názoru je ve filmu (resp. ve skvělým Mahlerově scénáři) vyvážená jak tahle rovina osobní, tak rovina dějinná. Přepínání mezi oběma polohama je plynulý a logický, pokud divák dokáže vnímat a zařadit si jednotlivý dějový monety (Heydrichovo prehudování krátce nato doprovozenej větou "a kde myslíte, že je ten čtvrtej z kvarteta"), nenápadný zakrytí Benešova obrazu při prohlídce a podobně, prolínaný s vrcholně osobníma scénama jako Rodenova cesta přes prázdnou zasněženou pláň nebo předání dopisů. Nechybí to ani postavy, skrz který si může divák sám pokládat otázky, jak by se zachoval v krizový situaci (četník Vlček). Původně jsem měl v úmyslu odměnit to čtyřmi hvězdami, ale když o tom přemýšlím, soudím, že maximum je tu zcela oprávněný.

Nehodlám tvrdit, jak jsou Lidice dokonalým filmem, naopak zde chci říct, že je obrovskou poctou pro ty, kteří Lidice mají dodnes v hlavě. A to jak osobně, tak neosobně. Lidice si zaslouží pozornost nejen u nás, ale především ve světě. Mělo by se vědět, proč se taková věc za druhé světové války udála, ale taky by nás měla ponaučit s tím, že vše je dílo především nejenom režimu, ale hlavně lidí samotných, což nám film i nádherně ukázal. Petr Nikolaev byl podle mě dobrá volba. Škoda jen, že plno scén vypadá pitomě a nejhůř na tom všem je samotný atentát na Heydricha. Já vím, že ho dotáčeli na poslední chvíli, ale když už to chtěli dotočit, tak to měli natočit pořádně a dát si nad tím vším alespoň trochu záležet. Tady to vypadá jak kdyby to byla scéna do nějakého němého filmu. Atentátník hodí granát, ten někde mimo auto bouchne, autu se nic nestane a Heydrich zničehonic lehne. Vypadá to hrozně levně na úkor samotnému filmu. Co ale určitě nevypadá levně je samotný příběh. Jsem rád, že tvůrci se drželi, co největšího množství pravdy, o kterém v současnosti stále plno lidí neví. I Karel Roden samotný se v příběhu neuvěřitelným způsobem vyjímal. Na to, jak se film dlouho připravoval, je dobré vědět, že výsledek samotný za to stojí. A ten, kdo si ho dovolí okomentovat, či ohodnotit negativně, tak buď absolutně nerespektuje tehdejší dobu a nebo české dějiny jako celek. Chtěl bych právě Vás, negativní kritiky, vidět, jak byste se zachovali Vy, kdyby jste v takové době žili. Radši si ani nechci představit, jak by takový kapitán Vlček dopadl zrovna ve VAŠEM podání. Nejspíš ne jinak...

Zasloužilá marnost. Je trochu smutné, že intimní příběh Lidic nedokáže dojmout jinak než Lidicemi jako symbolem genocidy. Ale není se čemu divit. Postavy jsou prázdné, Mahler s nimi hýbe po šachovnici didakticky, Riestrova kamera se nedokáže ustálit mezi teatrální stylizací scény a realismem, film nemá absolutně žádný rytmus a celý působí zoufale nevyrovnaně. Když to nejde přes postavy, tak nějaké to popravování, škrabání nehtíků, dětské ručičky za sklem plynového auta... Patetické, umělé, chtěné. Lidice jsou klasický školní film - dojmout se a nemyslet. Otázky tu chybí, celé je to psané v kostrbatých větách oznamovacích. Kontrapunkt Protektora. Film, který z mého pohledu nemá krom zasloužilosti žádný přínos k pochopení národní minulosti. Jediná opravdu vzrušující scéna: když je Šíma v závěru vyškrtnut z oficiální verze dějin. Je smutné, že i když ho tam Nikolaevův film zase vepsal, nic zásadního se nestalo.

Můžete plivat na to, jak to bylo natočené, jaký je scénář, kolik v tom hraje hudby, ale tu sílu událostí odepřít nemůžete. Takže krom toho, že film natočili, aby vydělal prachy, dalším záměrem bylo oprášit a připomenout, co se tehdy vlastně stalo! Dalším zajímavým aspektem je fakt, že můžeme film srovnat s Habermannovým mlýnem, u kterýho si většina diváků zanadávala, jaký byli Češi tehdy svině. Aniž bych to chtěl nějak shazovat, tady je vidět, že se lidem nedalo až tak divit.

Jsem strašně rád, že film Lidice vzniknul. Samozřejmě natočit tak velký časový rozpjetí, ve kterým se toho odehrává tolik, že v každým sále největšího multikina by se mohli promítat Lidice s jinak vyprávěným příběhem a ještě by mnoho příběhů stálo frontu před promítací kabinou je nesmírně těžký. Nicméně respektuju Petrovo pojetí a pokusím se vyjádřit ze svých pocitů. Troufnu si říct, s ohledem na tragedii o který film pojednává, že film mohl být mnohem emotivnější, tady minimálně první část vázne, protože se zaměřuje na příliš mnoho postav a na žádnou dostatečně. Třeba osud Zuzany Bydžovské považuju za vyloženě odfláklý, právě z její pohledu se muselo jednat až do osudné noci o nejtragičtější a nejemotivnější příběh. Naopak osudu Karla Rodena, kterého natáčení filmu zastihlo v mimořádný formě se příběh věnuje nejvíc, jenže on je vlastně naprostou většinu filmu mimo Lidice a právě díky jeho hereckýmu výkonu a obrovskýmu charisma stahoval moje emoční vypětí z Lidic směrem ke své postavě, což se paradoxně ukázalo ku škodě věci. Schopnost nepodcenit žádný dobový detail,oblečení, náš státní znak, autobusy, atd, dodávalo filmu velmi kvalitní atmosféru. Zřejmě nejhoršího se dočkáme při sledování atentátu na RH, nejen že atentát způsobem natočení působil až směšně, ale bylo zřejmé, že ve filmu nemá co dělat. Samotný masakr v Lidicích nebyl natočen špatně, hlavně začátek, kdy se nacisti na Lidice připravují a vesnici postupně uzavírají považuju za vynikající. Hrozně mě potěšilo, že Petr při popravách ukázal obyvatele Lidic v nejdůstojnějším možným světle, když za nic, tak za tohle si ode mě zaslouží obrovskou pochvalu a pak přišlo něco, co jsem už nečekal. Konec války a film pro mě najednou dostává absolutně nejemotivnější náboj, to bylo fakt komorní, pietní a nádherný a jen to potvrdilo mou tezi, že soustředit většinu děje výhradně do Lidic, dostali bychom nejemotivnější český film v dějinách. Takhle je patrné, že nepříliš vyvedený scénář nedovolil Lidcím postavit příliš vysokej filmovej pomník, ale i přes to všechno je vidět snaha, aby Lidice měli co nejdůstojnější filmovej pomník a toho si já cením nejvíc.