Tvrdívá se, že Goethův Faust stojí na začátku novověkého osudu Německa a Hanussen Istvána Szaba na jeho konci. Jinými slovy řečeno, Goethův Faust přiměl zasněné středověké Německo k činu a ďábel prohrál, kdežto Szabův Hanussen ukazuje šílený negativ tohoto činu a ďábel vyhrál. Suma sumárum pak vypovídá film o krizi scientismu, idealismu a logocentrismu (tři témata = tři odstavce / body):
1. Mein Kampf, který měl být ideovou základnou nacismu, v sobě obsahoval i naivní názory, podle kterých lze formulovat prakticky exaktní zákony vývoje společnosti, analogické fyzikálním zákonům. Toto přecenění mechanistického pohledu na svět se svým pádem nutně přineslo podcenění vědeckého pohledu na svět obecně. Postmodernismus má svoji velkou líheň právě v zemích, které se zotavují z nacismu. A hypnotizér Hanussen nepochybně tak trochu pavědecký je, stejně jako psychiatrie, která dala impuls jeho nadání a která dle Občanské komise za lidská práva ničí kreativitu a poškozuje umělce. Mezi oběti psychiatrie patří Marilyn Monroe, Judy Garland, Ernest Hemingway, Kurt Cobain a nyní i Hanussen. Jen s tím rozdílem, že ve fikci smrt znamená život, proto teprve po setkání s freudiánským doktorem Bettelheimem začne Hanussenův život dávat smysl s tím, jak v sobě objeví vnitřní sílu a jistotu. István Szabó se tváří v tvář těmto těžkým tématům ale úzkostlivě jakéhokoliv patosu ve svém díle střehl: „Co možná hodně životopisecké mimiky, tedy sebeironie srážející patos - co nejvíc!" Bál se možná, že i jen smítko patosu by mohlo napomoci vytváření nějakého nového německého mythu.
2. Hanussen zabrání katastrofě v nemocnici, pořádá veřejné jasnovidecké seance a odmítá se zaplést do čachrů nomenklaturních kádrů. Prostě dokonale depolitizované médium. Nicméně všem důvěřivějším duším, které vítají každý nový fyzikální objev, každý nový důmyslnější vynález, idei a schopnost jako pokrok lidstva, mělo by být již jednou jasno, že přinejmenším zaměňují prostředek s účinkem. Skoro každého vynálezu, jehož lze užít ve prospěch dobra, lze užit také ve prospěch zla. Rychlolis rozšiřuje s toutéž ochotou nejpodlejší lži jako nejvěčnější pravdy, střelný prach razí lidem stejně energicky cestu do útrob země jako na onen svět, elektrický knoflík stlačuje se stejně volně rukou čistou jako špinavou, motorový vůz dopraví právě tak rychle lékaře k nemocnému jako vraha na místo zločinu. Jenomže zlo bývá rafinovanějším a čilejším než dobro a umí užíti každého prostředku rychleji a vydatněji ke svým účelům. A tak i Hanussen podlehl, když naváže kontakt s nacisty a se samotným Hitlerem, a ztělesnil v sobě původně dobrou ideu zmařenou špatným provedením. Hanussen představuje, tak jako nadaný hudebník Adrian Leverkühn v Mannově vrcholném románu Doktor Faustus, německý osud, stižený nemocí hitlerismu. Ale jako prozíravý jasnovidec zahlédne věci příští, proto je jeho osud v čase předsunutý a proto vztah Německo – Hanussen odpovídá pozdějšímu vztahu Spojenci – Německo.
3. Že je Hanussen filmem symptomaticky postmoderním, ukazujícím neblahé zákruty a důsledky psychoanalýzy (viz bod jedna, popř. nacistické instruktážní propagandistické filmy německé psychiatrie, či vyhlazování duševně postižených pacientů na základě diagnózy „nevyléčitelní“), potvrzuje i vytrvalost, s jakou film podlamuje víru v logocentrismus (přesvědčení, že hlavním znakem člověka je rozum) a člověka vůbec, přetransformovaného v ornament masy. Ukazují to i výpovědi skutečného Hanussena, který se o svém publiku právě lichotivě nevyslovoval. Ptal se: „Co je publikum?“ a odpovídal: „Slabomyslní, zázraků chtiví lidé, několik skutečně nešťastných, ale především dětí, jejichž velkou starostí je, že žádný učitel, otec, představený, přítel jim nedosti imponuje, aby mu mohli plně důvěřovat. Proč mi lidé bezpodmínečně důvěřovali? Poněvadž jsem byl silnější, odvážnější, energičtější, měl jsem silnější vůli. Poněvadž byly děti a já byl muž.“ Takový vlastní portrét načrtl Hanussen, tak osvětluje tajemství svého úspěchu. Konstatuje rovněž, že při jeho výkonech nelze mluvit o nadpřirozených silách, nýbrž spíše o bezedné lidské hlouposti, která z touhy po zázracích a divech se podobnými triky dá zlákat a obalamutit. Lidský mozek při vrozené lenosti k myšlení se stává líným, nenamáhá se slova a skutky podrobit kritice a přestane klást odpor. Téhož „přesvědčovacího“ talentu využil špičkový řečník Hitler. V tom spočívá geniální postřeh Chaplina v závěru Diktátora, kde zavelel z řečnického pultíku k humanitě a lidé mu tleskali kupodivu tímtéž způsobem a se stejným nadšením, jako když pronášel protižidovské deklamace vyzývající k pomstě. Dobrá idee, špatná idee, Hanussen, Hitler - je to jakoby fuk, neboť lidé mezi obojím v zásadě nerozlišují. A tak se zdá, že dávno sesazení bohové zas opět usedají na své nebeské trůny a s vděčností hledí dolů na své milé pozemšťany, neboť Bůh nebyl sesazen z trůnu a nahrazen člověkem, ale naopak, došlo k vytlačení člověka na periferii: Koperník překonal geocentrismus (přesvědčení, že Země je středem vesmíru), Darwin supernaturalismus (přesvědčení, že lidé mají vyšší status než ostatní živočichové), Freud zavedl pojem nevědomí, a tím omezil intelektuální schopnosti člověka, a Stalin s Hitlerem „člověčí patos“ dovršili.

Mysteriozní, fatálně iracionální momenty nacismu jsou jen polozmiňovanou skutečností tohoto zločineckého režimu. Zprávy, které o tom kolují, jsou kusé a ne vždy dobře doložené nebo ověřené. Hanussenova existence je doložena a její fakticitu není možné zpochybňovat. Fyzická existence někdejšího řadového vojáka první světové války se ve svém vnitřním sebezření pohybuje na přechodu mezi skutečností a opravdovým, i když často předstíraným magičnem. Tato dichotomie se ve skvělém díle středoevropské trilogie nakonec řeší postupným zhoršováním Hanussenova vztahu k nacistům a jeho následnou popravou. Souhra režie i Brandauerova dalšího velkolepého sóla je fascinující. I po desetiletích, která uplynula od těchto historických událostí. I v době, která se snaží vzkřísit připomínanou i zapomenutou středoevropskou identitu této části evropského kontinentu.

Hanussen je dalším skvostem meďarského režíséra Szabóa. Oproti americkým historickým filmům se zde nejede ve velkoleposti, ale autenticita je zajišťěna citem pro detail. Jednotlivé dialogy neslouží pouze jako manitnely v nichž se pohybuje a rozvíjí příběh, ale popisují dobu se téměř stejným efektem jako sociologické studie. Samotný Hanussenův osud je pak dosti děsivý. Nemůžu se neptat, proč zůstal, když musel vědět? Depresivní závěr…

Inspirováno skutečnou postavou Erika Jana Hanussena, který se ovšem narodil jako Hermann Steinschneider. Část filmu se odehrává i v Československu, kde je ještě jako Schneider zatčen za šarlatánství. Zajímavá je scéna setkání a focení (a následné zneužití fotografií) s německou fotografkou a režisérkou propagandistických filmů a fotografií. Poměrně významnou roli dostal i jediný český herec v tomto filmu Jiří Adamíra. Hanussen byl jasnovidec, hypnotizér a dokázal číst myšlenky. Je zde líčen jako člověk, který byl zneužit ve prospěch nacizmu, ale pravda je možná jiná. Spekuluje se, že Hitlera ve skutečnosti učil ovlivňovat dav pomocí gest. Jeho slova ve filmu jsou: "Dav je jako nadržená žena". Víceméně chce se nechat ovládat - jinými slovy. István Szabó opět dokázal, že filmy s historickým obsahem umí velmi dobře. A Brandauer nadmíru výtečný divadelní herec.