Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé… to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit…).

Tom Tykwer má za sebou žánrově pestrou řadu filmů, od podařeného akčního experimentu Lola běží o život a tradičnějších dramat Princezna a bojovník a Nebe, přes vybroušený historický Parfém: Příběh vraha a do současnosti zasazený thriller International. Přes různorodost svých děl se Tykwer rád opakovaně vrací k několika motivům, především pak k tématu osudové determinace, a nejinak je tomu i tady. Co se týče žánrového zařazení, Tykwer se tentokrát pustil na nevyzkoušené pole komediálního dramatu. Co na snímku nepřekvapí je technická zručnost, povedená vizuální stránka a celkově zvládnuté formální postupy díla. Samozřejmostí jsou Tykwerovy působivé stylistické hrátky. Ale největší předností filmu je jeho vybroušený scénář. Nápady nabitý příběh nechci moc rozebírat, abych neprozradil příliš, stačí jen zmínit, že se jedná o originální studii milostného trojúhelníku, což má film ostatně již v názvu, ale toto poněkud otřepané téma je zde pojato nesmírně inovativně, samozřejmě s patřičným důrazem na ironii osudu. Kromě nejrůznějších možných vztahových spletenců se film dotýká velkého množství aktuálních otázek (nejen) evropské společnosti – ať už se jedná o integraci muslimů a nošení závojů na veřejnosti, výzkum kmenových buněk, výstavu plastinovaných těl Gunthera von Hagensa, kolektivní vinu Německého národa za druhou světovou válku nebo tradiční rozdělení lidstva na muže a ženy.
Film přesto nepůsobí tematicky roztříštěně, naopak všechny tyto myšlenky se více či méně dotýkají zápletky a tří protagonistů, a snímek je celkově natočený tak, že poměrně dobře vypovídá o současnosti roku 2011 - velmi vkusně, a zároveň s určitým nadhledem. Prostě tak, jak asi chtěly vypadat poslední dva Hřebejkovy filmy - Nevinnost o nařčení z pedofilie a Kawasakiho růže o spolupráci s STB. Při sledování Tykwerova filmu 3 jsem se nemohl ubránit právě myšlenkám na téměř zoufalý stav české kinematografie, která se pro patetické utápění v minulosti téměř ani nepokouší o reflexi současného dění.
Film až zázračně drží pohromadě, jak zásluhou například použité hudby (kde Space Oddity Davida Bowieho je jen třešničkou na dortu), tak především díky Tykwerově režijnímu umu. Není úplně běžné, aby všechny ty provokativní a občas vyloženě šokující scény sexu, úmrtí v rodině či operace varlat byly natočené na takové úrovni a vkusně, aby divák neměl chuť utéct z kina hanbou nebo znechucením. Tykwer to dokázal a předkládá dokonale moderní snímek, který stojí za zhlédnutí, jako už dlouho nic.

Pomyselný "Mount Everest" festivalu v Trenčianskych Tepliciach a Trenčíne. Neútišiteľná nadšenosť mnou lomcuje a ani na sekundu nechce prestať-ešte aby aj, veď do centrály mi naráža mocná smršť exaktne vystihnutých point, disparátnych emočných chvení a na chlp trefnej irónie. Bezprostredná rozkoš z maximálne výpovedného posolstva o naplňovaní skrytých túžob, o voľnom priechode vrodených pudov, o individualistickej revolte vôči rozvrátenému/netolerantnému systému. Podvratný výkrik do ticha, ktorý prenikavo rezonuje na pozadí všetkých tých (zamindrákovanou spoločnosťou ustanovených/väčšmi neflexibilných) drístov o genderovej predurčenosti, biologickej kontrolovateľnosti a rádoby konvenčnej obmedzenosti. Akoby sa napĺňal môj tajný sen v ktorom konečne niekto ignoruje šumy verejnej mienky, jebe na "implantované" regule vyžadovaného správania, niekto kto veľkým oblúkom obchádza "plot predpojatosti" a s gráciou zdieľa nefalšovanú ideu slobodomyseľného nažívania-života odprosteného od akýchkoľvek kategorizácií. Už teda viem čo nastane keď sa snúbi dosti vypracovaný scenár (nech aj znateľne schématický) s gustióznymi formálnymi ingredienciami pod dynamicky/dôvtipne/dôkladne koordinovaným režijným patronátom-vznikne pecka typu "Drei", ktorá sa vyznačuje hneď niekoľkými nepriehľadnuteľnými znakmi a to netendečnou humánnosťou, uváženou skúmavosťou, hravou ctižiadosťou. Referenčné črty pre mnoho "konkurenčných firiem", ktoré sa ustavične namáhajú s predostrením (buď príliš prízemných alebo zas nadmerne srdnatých) komplexných analýz organickej priťažlivosti medzi ľudmi, poprípade sa uchyľujú k mechanickému zlučovaniu alebo naopak polarizovaniu vzťahových diskurzov a napokon ich ašpirácie vyšumia do stratena, respektíve sa zmenia v bezobsažnú konfúziu. "Trojke" takýto kolaps nehrozí, pretože si uvedomuje, že na háklivé otázky treba odpovedať s patričnou razanciou i odhodlaním, ale takisto s dostačnou porciou rozumnej prozreteľnosti a jemnocitnej vnímavosti.

Tom Tykwer se po deseti letech vrátil do německé kinematografie a opět uspěl. Jiní němečtí režiséři by z této látky natočili nudnou romanci a la Danielle Steel, ale to by nesměl být Tykwer, aby z toho nevytěžil něco víc. Nutno říci, že se mu to podařilo. U 3 si dost často vzpomenete na Dolanovy Imaginární lásky, ale tento film je mnohem vyzrálejší a celý milostný trojúhelník je životně zkušenější. 3 není jen o krizi v partnerských vztazích, ale především o uvědomování si své sexuality a skryté homosexualitě, přičemž hlavní postava Simon si to zpočátku vůbec neuvědomuje a nechce si připustit, že je gay. Ne proto, že by měl strach z reakce okolí, ale proto, že svou dlouholetou přítelkyni Hannu (která je Simonovi nevěrná právě s tím, který souloží se Simonem, aniž by všichni tři aktéři to tušili) skutečně miluje. Na první pohled kontroverzní film, ve skutečnosti jde o krásnou a niternou romantiku okořeněněnou četnými (homo)sexuálními scénami, které ale jsou natočeny velmi vkusně (a přesto živočišně), což není u Toma Tykwera nic neobvyklé - vzpomeňte na sexuální orgie v Parfému - příběhu vraha. A opět - tradičně - velkou roli hraje hudební doprovod, který na první poslech do mnoha scén nepasuje, ale tyto scény by bez hudby absolutně nefungovaly. 3 je naprosto ojedinělý zážitek, na který budu hodně dlouho vzpomínat.