Místy jsem ani nedýchala, což je zásluha nejen precizní režijní práce, ale také herců, kteří jsou do jednoho ve svých rolích perfektní. Z Mii Wasikowské roste velká herečka a Michael Fassbender potvrzuje, že je jedním z nejlepších herců současnosti a je schopen zahrát prakticky jakoukoli roli. I když co si budeme povídat, postava Edwarda Rochestera mu sedí tak dokonale, že by v ní byl už jen díky svému charismatu skvělý bez větší námahy navíc.

Vrcholný romantismus skrze atmosféru a la gotický horror. Prostá gesta místo proslovů. Tokání u krbu skrze slovní výměny, které i z matche Nadal versus Federer dělají nudnou podívanou. Náběh na kino zážitek roku zruinovaný emocionálně chladným závěrem, kde gesta ustupují proslovům a vůbec všem těm neduhům dobře známým z většiny adaptací klasik romantismu.

Staromilská anglická romantická dramata nejsou zrovna žánrem, který bych nějak zvlášť vyhledával, ale vysoké hodnocení mě do kina nalákalo. Zas až tolik kvalitních filmů letos v létě není, abych je mohl s klidem vynechávat :-D. No a nelituju, je to skvěle natočený film, mou pozornost si udržet dokázal. Spíš než romantické od slova romantika mi to přišlo romantické od slova romantismus. Protože romantika jako taková tu na mne nijak zvlášť nefungovala, zato chmurná atmosféra britského vidlákova fungovala skvěle. Fukunaga by mohl jako svůj příští film natočit horor, asi ve třech scénách se mu zde povedly zajímavé věci, co se týče strašení…

S Jane Eyre se mi opět připomněl onen pradávný problém: Jak posuzovat filmovou adaptaci knižní předlohy (navíc tak profláklé)? Podle mého názoru by se film měl posuzovat naprosto nezávisle (oprostit se od předlohy, na chvíli na ni zapomenout). Nemuselo by pak docházet ke zbytečným zklamáním a rozčarováním typu to se vynechalo, tamto se zkrátilo, tohle se neřeklo… apod. Divák by tedy měl vnímat a posuzovat pouze film sám o sobě a nehodnotit podvědomě vlastní očekávání založené na znalosti knižní předlohy. To jen tak na úvod… V případě Jane Eyre mohu za sebe konstatovat, že film se povedl… Klasické vyprávěcí schéma není nijak převratné, avšak pomocí zručné montáže příběh perfektně drží pohromadě a bylo by myslím docela obtížné najít slabší okamžik, zbytečnou scénu či rušívý záběr. Fukunaga vypustil svoje postavy do poměrně syrové a temné atmosféry, která výborně souzní s jejich trudnými osudy. V dialozích jim scénárista zachoval literární akcent a i v ostatních ohledech film působí příjemně staromilsky a konzervativně. Mia Wasikowská i ten slavný Fassbender odvádějí skvělé herecké výkony, díky nimž jsou charaktery jejich postav perfektně vykresleny a "vysvětleny". Díky tomu také vztah Jane-Rochester vytváří potřebné napětí, které rozvíjením příběhu sílí a vrcholí v notoricky známém konci. S tím ovšem (s jako jediným prvkem filmu) mám malý kacířský problém: A teď následuje SPOILER: Dle mého by filmu mnohem více prospělo - a příběh by se dostal do ještě mnohem zajímavější polohy - kdyby Jane nezamířila z Thornfieldských ruin za svým ztrápeným Edwardem, ale naopak k jeho hrobu… Takto mi to finále (uvážíme-li všechy podivuhodné náhody, ke kterým mezitím došlo), přijde až příliš sladkobolné. Tedy uvítal bych raději, kdyby bylo pouze bolné… Když už deprese, tak pořádná!