Maniak německého nového filmu Werner Herzog využil svou lásku k opeře - o níž by mohli pravidelní návštěvníci jeho bayreuthských a milánských inscenací povídat - k plnému rozvíjení svého nejobsesivnějšího a nejšílenějšího tématu: člověka posedlého svým cílem. Herzogův podivuhodný dokumentární styl, v němž jako vždy hraje neodmyslitelnou roli příroda a přírodní národy, kombinovaný s děsivým a uhrančivým Klausem Kinskim v hlavní roli z Fitzcarralda dělají výjimečný zážitek z lidské velikosti.

Herzog sa pomaly ale isto každým ďalším filmom stáva jedným z mojich obľúbencov, pričom stále nemám jasno, či je na pomyselných vážkach viac génius alebo blázon. Keby bol iba jedno alebo druhé, tak by podobne náročný a zároveň podmanivý projekt ako Fitzcaraldo nemohol vzniknúť. Plavba megalomana Kinského za svojou víziou mi asociovala cestu Kapitána Willarda za poručíkom Kurtzom (hoci motivácie oboch sú diametrálne odlišné). Scéna prenášania parníka cez kopec je neuveriteľná (!!!) a zároveň funguje ako pomyselný vrchol celého filmu. Fitzcarraldo nie je top vrcholné dielo, ale pre celkovú výpravnosť, podmanivosť, originalitu a odvahu si zaslúži minimálne veľký rešpekt.