Děj prvního filmového zpracování slavného románu Choderlose de Laclos Nebezpečné známosti je překvapivě zasazen do poloviny 20. století. Jaksi automaticky se nabízí srovnání se známějšími adaptacemi - z roku 1988 s Johnem Malkovichem nebo Formanovým Valmontem s Colinem Firthem, ale toto srovnání není na místě, protože tohle je trošku něco jiného. Roger Vadim byl spíše předlohou hodně inspirován. Drží se sice základního děje, ale pár věcí dotváří podle svého. Co je na Vadimově verzi obdivuhodné, jsou především vynikající dialogy a skvělá dvojka Gérard Phillipe a Jeanne Moreau v hlavních rolích, vynikající atmosféra a plynulé střídání vtipných situací (vyplývajících z duchaplných konverzací) s tragickými okamžiky mezilidských vztahů. K tomu všemu hraje výborný jazzík... Gérard Philipe v roli Valmonta (mimochodem předposlední roli před svou předčasnou smrtí) je prostě vynikající! A závěrečná scéna se znetvořenou Julette de Merteuil (J.Moreau) a replikou: "Ve tváři má otisk své duše..." je úchvatná!

Diplomat a syn velkoprůmyslníka žije se svou družkou velice amorálně. Pohybují se spolu ve vysoké společnosti a s ďábelskou rafinovaností lákají nevinné a nezkušené mladé lidi do svých osidel, kde je přes různé intriky nutí k neřesti a hříchu. Později budou za to oba dva osudem po zásluze potrestáni.
Tento film vzbudil ve své době ve Francii skandál. Filmová cenzura ho chtěla stáhnout z francouzských kin, a když se jí to nepodařilo, prosadila alespoň zákaz jeho vývozu do ciziny. Naštěstí i pro české diváky byl tento zákaz za čas odvolán.

Kniha, podle níž je film natočen by měla být zařazena do povinné četby na středních školách, protože přesně vypovídá o tom jaký je svět a jací jsme my, a jak s námi naše hormony cvičí. Já mám tuhle knihu moc rád a viděl jsem snad všechny její filmové i seriálové adaptace. Knize, kterou tvoří chronologicky uspořádané dopisy, se žádná verze rovnat nemůže, ale zobrazit ten děsivý příběh možné je. Já mám tuhle francouzskou adaptaci, přenesenou do moderní doby nejraději, protože se podle mého nejvíce přibližuje mému vnímání příběhu z knihy. Tedy Valmonta si představuji jako G.Philipa a markýzu de Merteuil (tady je to pani Valmontová) hraje J.Moreau nejpřesvědčivěji. Černobílá kamera a hlavně hudební doprovod filmu ohromně prospěly. Valmontova smrt s hudbou Art Blakey Jazz Messengers je rozhodně vrchol filmu.