Přes všechnu tu samoúčelnost, která mi v příbězích Sherlocka Holmese příliš nesedí, snahu vytvořit nového geniálního-alfa-samce z Downeyho Juniora, a velkolepě stylizované scény, z kterých čiší digitál, je druhý díl povedenější zábava. Pomáhá tomu především kvalitní záporák, kterého Jared Harris zvládá díky svým úchvatným hlasivkám… Díky němu nebudete řešit mnohé detaily, které v příběhu nesedí nebo ty skoro až fantasy (švýcarský zámek v horách?! konec?) scenérie a scénáristické vykličky. Po (krásně stylizovaných) titulcích mám na jazyku sladkokyselou pachuť, v které se podle mě Ritchie jako režisér začíná ztrácet a film chvílemi až často připomíná "slepenec nejšílenějších nápadů, co jsem našel doma v šuplíku", ale tentokrát mu to s přivřením jednoho okna odpouštím. Vždyť tady vás oberou o všechno, hlavně o tu pěknou šálu, s kterou jste přišli…

Ritchie se vydal do dadaistické cestě tisíce a jedné akční scény. Sherlock zapomíná pátrat a vyšetřovat, ba dokonce hrát na housle a nořit se do drogového opojení. Šachová partie Holmes versus profesor Moriarty se odehrává na šachovnici kanónů a bodyčeků, spíše než o souboj neuronových závitů vidíme duel akčních zákrut, které obstarávají jimi postrkované figurky. Holmesovské propriety visí ve skříni a na Sherlocka zbyla role choreografa akčních scén, zatímco na plátně defiluje jedna zpomalovačka za druhou. Jakoby Holmese nepsal Arthur Conan Doyle, ale Barbar Conan. Situaci zachraňuje buddy chemie Jude Law - Robert Downey, mezi kterými to jiskří tak, až plátno doutná. Ženy jsou tu zbytečné. Ale důstojná zápletka by asi ničemu neuškodila, n´est cest pas?

Vadí divákům spíš složitý scénáře, nebo jednoduchý scénáře? Kdejaký snob nejspíš odpoví, že složitý, a proto musí být každý scénář jednoduchý. Tenhle názor je oblíbený hlavně mezi těmi, podle nichž nejsou mainstreamový filmy zrovna dvakrát chytrý, nicméně podle mého je problémem spíše jednoduchý, prostý a monotónní scénář než informacemi, jmény, čísly a vztahy nabitý děj, v němž se sice nikdo moc neorientuje a máločemu rozumí, ale alespoň to rychle odsýpá. Sem patří i druhý Sherlock Holmes, kterýho bych rozhodně nepodceňoval, dokonce mám takový až konspirační podezření, že nikdo na světě vlastně přesně nechápe, co která postava sleduje a jaké jsou vztahy mezi důsledky a příčinami jednotlivých scén, k čemuž ovšem přispívá i to, že scénář čerpá částečně z logických dedukcí Sherlocka a částečně z nelogických zásahů shůry. Každopádně na nějaký globální úrovni je druhý Sherlock Holmes možná přiblblá bondovská tour po starým kontinentu, nicméně v detailech a jednotlivých dialozích to je neskutečně složitý, zamotaný a promakaný dílo. Takový jsou ale všechny filmy Ritchieho.
V sequelech musí být údajně všeho víc (akce a triků a kdečeho), a jelikož je „všeho víc“ de facto totéž co iracionální bordel, hrozilo, že druhý Sherlock Holmes provede totéž, co Doyle na začátku 20. století, který se tehdá kvůli náhlé a nečekané smrti několika blízkých odvrátil od chladně racionální Holmesovy logiky k okultním příběhům profesora Challengera a sám prováděl spiritualistické seance. Něco takovýho je ale doma spíš v romantických a hororových příbězích, nikoliv u Sherlocka pověstného svým metodickým a logickým uvažováním. Naštěstí se tak nestalo a druhý Sherlock žádné známky mysticismu nejeví. Odsud je i zřejmé, proč jsou výtky vůči slabšímu záporákovi, profesoru Moriarty, trochu nespravedlivý - detektivnímu dílu nikdy nejde o vylíčení vraždy a psychologii zločince, nýbrž o detekci a práci vyšetřovatelů.
Druhý Sherlock je tedy pořád hodně logické dílo, a jestli je nějaký obor blízký logice, chcete-li matematice, pak to je hudba (není náhodou, že náš nejvýznamnější post-analytický logik Jiří Raclavský zároveň skládá), která tu hraje velevýznamnou roli. Druhý Sherlock Holmes je vlastně hudební film, jelikož s každou lokací je spojena nějaká hudební forma či nástroj: v Londýně to jsou dudy, ve Francii Don Giovanni, v Německu Schubert a ve Švýcarsku Straussův valčík (byť dudy patří spíš do Skotska, Don Giovanni do Vídně nebo k nám do Prahy, Schubert byl Rakušák a valčík nemá ve Švýcarsku co pohledávat). Ono Zimmer má takový renomé, že se jím využívané signifikantní nástroje často objeví přímo ve filmu, třeba obří varhany Davyho Jonese ve třetích Pirátech nebo elektrická kytara v Rangovi, ale tenhle film udělal podle všeho ještě o krok dále, protože hudbu zapojuje dost razantně přímo do děje. A co říct k těm slovenským Romům, které Zimmer do projektu zapojil? Asi to, že v tom následuje krédo Zdeňka Pohlreicha, který taky propaguje vaření z lokálních surovin namísto globální mcluhanovské vesnice.

Nesdílím převládající názor, že pokračování dobrodružství doyleovského hrdiny je slabší než první díl, protože "dvojka" je co do tempa vyváženější než její předchůdce a zároveň si ji lze užít i jako vyprávění, jelikož jsou mnohem lépe distribuovány informace a poskytovány vodítka pro tvorbu hypotéz. Bohužel mnohem více rozšířenější "teorie" o tom, že ve druhých dílech musí být všeho vic, ale málokdy jsou lepší, převládá. Přitom podle jiného přístupu jsou sequely mainstreamových blockbusterů mnohem pozoruhodnější, pokud jsou natáčeny tvůrci s jasně rozpoznatelným rukopisem, protože ti se už jednou (komerčně, kriticky) osvědčili a nemusí se tolik podřizovat studiovým požadavkům. Bezpochyby to platí i pro Guye Ritchieho, který jednak v holmesovsko-watsonovské bromanci víc zdůrazňuje podvratnost v podobě možného queer čtení (čirá travestie!), jednak v nebývale sebereflexivním vyprávění vytváří nesčetné množství - především prostorových - mezer, aby se zaměřil na čirou potěchu ze samotné podstaty detektivní práce - dedukce jako takové. Zároveň se střet dvou dynamických sil vyprávění - Holmese a Moriartyho - otiskuje i do formální stránky snímku, která staví na pnutí dvou různých poetik (poklidného a dynamického, opodstatňující tak užívání zpomalovaček). Není to efektní, jak by si mnozí přáli, ale naopak maximálně efektivní, když i jednotlivé stylistické prvky, které v předchozí části sloužily k ozvláštnění obrazu jedné éry a její převládající filmové podoby, zde důsledně a důmyslně slouží vyprávění (především střidání velikosti záběrů). Konec? Doufám, že ne - chci další kapitolu.