Vlasatí hubení kovbojové v džínových oblecích. Skoro nemluví, nežertují, jen se ženou se svým obrovským stádem koní někam vpřed.

Kdyby se dělaly statistické žebříčky využití žánrových modelů v období nového Hollywoodu, road movie by měl určitě nezanedbatelné zastoupení. Cesty bez konců nebo s konci zásadně se rozcházejícími s představami cestujících, ztráty ideálů, destrukce snů a deziluze… model jako stvořený pro vymezení se vůči happyendovému systému a klasickému hollywoodskému vyprávění v předchozích desetiletích. Dvouproudá asfaltka Monteho Hellmana je film už definitivně zbavený iluzí o svobodě, které jsou tak charakteristické pro Bezstarostnou jízdu.
Ve filmu o řidiči, mechanikovi, jedné stopařce a životem unaveném řidiči se vlastně většinu času mluví o zoufale nekonkrétních věcech (s výjimkou tematiky automobilizmu) a o žádném skutečném explicitním poselství nemůže být řeč. Nikdo nikam nesměřuje, cíl cesty je stanoven náhodně a samotný závod mladíků ve vlastnoručně sestaveném automobilu s mužem v zánovním GTO sice pohání vyprávění kupředu, ale ani on není ústředním tématem filmu. Proces cesty je důležitější než cíl a její důvody zůstávají utajeny…
U řidiče GTO sice můžeme hypotetizovat, nakolik jde o únik před zodpovědností či traumaty civilního života. U něj je ale každý pokus vytvořit si představu o identitě předem odsouzený k zániku, protože kdykoli vezme nového stopaře, vypráví sice jen a jen o sobě… a pokaždé úplně o úplně jiném „sobě“. S každým stopařem se mění řidičova identita, až nakonec nemá žádnou a jedinou konkrétní touhou je snaha zaujmout mladou stopařku, která posádky obou automobilů spojuje.
U stopařky a dvou mladíků už je soukromé pozadí potlačeno úplně a představy o nich si vybudováváme na základě chování v různých situacích, aniž bychom dostali šanci vytvořit si skutečný obraz postav a jejich motivací. Nemají minulost, o budoucnosti hovoří jen neurčitě a přítomnost je konstruována na základě všednodenních událostí bez pointy. Není důležité, kde jste, kdy jste a proč jste… ale prostě tam jste. Jedete, závodíte, pohybujete se zkrátka kupředu a vytváříte si provizorní cíle.
Ukázkovým příznakem „dočasnosti“ ve světě Dvouproudé asfaltky je mladá stopařka, která sice figuruje v pokusech postav vytvořit si konkrétní představu o vlastní budoucnosti, ale nakonec stejně každého opustí a stane se součástí přítomnosti někoho jiného… a zůstane po ní jen batoh. A postavy jedou dál, protože co jiného by měly dělat? Představa o budoucnosti se přepíše stejně snadno jako s každým dalším stopařem vytvářená představa o minulosti. A zůstává jen cesta…
Dvouproudá asfaltka je naprosto deziluzivním filmem, který je tak nesnadno uchopitelný a otevřený konstrukci implicitních i symptomatických významů, že se nakonec stal nepřijatelným pro západní i východní svět. Jistě, zakázat film, který produkuje nevhodné významy, je zřejmě za politicky vypjaté situace z ideologického hlediska vhodné. Zakázat film, který ve své indiferentnosti nabízí volné pole pro konstrukci jakýchkoli významů, je ale nezbytnost. Alespoň myslím, ve své apolitičnosti s podobnými soudy nakládám velmi opatrně.
Každopádně podobně uvědoměle indiferentní film je ideální objekt ke zkultovnění. A to se Dvouproudé asfaltce bez debat povedlo…

Velmi silný dílo, který se zdá bejt o ničem, ale je krásným a výstižným portrétem Ameriky střízlivějící z opojení létem lásky. A hlavně, zcela vás vtáhne do pocitu cesty, do pocitu bejt na cestě, jejímž cílem je bejt ve věčným tichu nad cestou. Alespoň tak mi to přišlo po závěru filmu, tak jsem pochopil ten uplnej závěr, nevim sice, jestli to takhle autor myslel, možná. Neni to lehkej film, ale cesta je nádherná…O hloubce filmu svědčí třeba i to, že v něm vůbec nejsou drogy, celkem typickej a v některých případech trochu lacinej úkaz filmů z týhle doby a tohoto tématu. Drogy i všechno jinýho by totiž narušovaly tu čistou atmosféru, která filmu vládne. A zvláštním způsobem jde o lidi, který se filmem mihnou (hlavně stopaři u G.T.O.) a se kterýma jsme nějak nucený soucítit. Prostě Hellman vytvořil dílo až duchovních rozměrů. Hlavní role ztvárnily James Taylor (folkař) a Dennis Wilson (z Beach Boys), jejich filmová jediná a nutno říct, že zcela přirozená role. Warren Oates byl asi jedinej profík a jeho postava je dobře ulítlá a asi hodně nešťastná, ale to se prostě nedovíme, což je nejspíš jeden ze záměrů filmu, nebejt moc konkrétní. A Laurie Bird, hrající dívku jsoucí jak míč na vodě, krásnou a tajemnou, byla sama taky tajemstvím, v době filmu jí bylo 18, pak byla přítelkyní Arta Garfunkela, ještě hrála v pár filmech, úspěšně fotila a v asi 25 letech si vzala v Artově bytě život. Dost smutný a souznící s její postavou. Ano, Two-lane Blacktop nezáří štěstím, ale vyvolává touhu podívat se do sebe a ptát se.