Nezaznamenány rozhlasovými dramaturgy a často i médii se objevují nahrávky klasiků zdejší alternativy. Potvrzují, že invence jejich autorů se nevyčerpala a že mají na víc, než je recyklace již známého.
Hudební vydavatelství zaměřující se spíše na nekomerční produkci se nenechala ukolébat zimním spánkem a jejich jarní nadílka nabízí řadu vskutku velice zajímavých alb. Jak již bylo naznačeno, mapují vydavatelsky scénu, jež si jako prvotní klade umělecké vyjádření, jeho poctivost a upřímnost, scénu, jež se neohlíží na nějaké trendy, ale jde si zarputile za svým. Ať to stojí, co to stojí... Nepřekvapí přitom, že podobná hudba stojí zákonitě (skutečně zákonitě?) stranou pozornosti rozhlasových dramaturgů, své posluchače si přesto nachází. Není divu, jak je vidět z nejnovější várky alb, mají tito hudebníci co nabídnout.
Mezi očekávané počiny patřilo nové album Mikoláše Chadimy, vydané na značce Guerilla Records, tentokráte ovšem ne s jeho MCH Bandem, nýbrž komornější verzí, již nazval MCH Trio. Chadima již dávno, ať již se skupinou Extempore či MCH Bandem, ale i v jiných projektech, potvrdil, že právem patří ke klasikům i legendám naší rockové scény. A to i přesto, že se před pár lety zdálo, že se ve své tvorbě zacyklil a velkých proměn hudebního jazyka se od něj nedočkáme. Chadimova melancholie Pak ovšem přišlo v roce 2007 album Nech světlo dohořet, Kateřino, daleko uměřenější, jako by Chadima poznal, že k dosažení naléhavosti není již potřeba tak křičet, ale lze se k ní dobrat rafinovanějšími prostředky. A co zde ubylo na agresi, přibylo na pocitu melancholie a pomíjení času. Záměrně zmiňujeme předposlední album, novinka 100 minimalistických básní se totiž drží tohoto poučení a dovádí je ještě dál. A není to dáno pouze již zmíněným pozměněným obsazením (vedle Chadimových saxofonů a kytary slyšíme ještě klávesy Jiřího Jandourka, basu Ivana Beirhanzla, trombon Jana Jirucha a bicí Jana Chaluše, překvapivě divný počet do tria...), Chadima prostě zraje jako víno.
Opět, jak to dělá již víc než dvacet let, sáhl po verších Ivana Wernische, lakonických minipříbězích plných nečekaných zvratů, ale i charakteristického smutku. Tomu odpovídají spíše pomalejší tempa, těžko přitom vypíchnout jednotlivou skladbu, album drží výtečně pohromadě jako celek. Nenajdeme zde ani příliš sóla jako taková, jednotlivé nástroje se spíše vynořují z mixu a opět se zařazují do celkového zvuku. Chadima pracuje citlivě s aranžemi, hraje si hodně se zvukem trombonu, dokáže využít různé zvukové smyčky. A jako vždy mistrně zvládá náladu všech skladeb, jako například v úvodu titulní skladby s perkusemi a lehkými smyčkami nebo v delší Krajině na konci zimy, kdy tu sirost a beznaděj z každého tónu přímo cítíme, nemluvě o neveselém textu.

1. Vítr
2. Zapadá slunce
3. Syn člověka
4. Krajina na konci zimy
5. Jednou jen kousek od nádraží
6. 100 minimalistických básní