Dosavadní filmy mapující (post)normalizační éru jsou, až na vzácné výjimky (Michálkovo ´Zapomenuté světlo´), na jedno brdo. Tenhle mezi ně nepatří. Nehraje na city, nevypráví tím laciným způsobem, aby snad i „kámen slzu uronil“, ale skrze skvostný Štindlův scénář, přesnou detailní výpravu (úplně jsem si oživil vzpomínky na třeba píchací stroje na lístky v tramvajích atd.) a invenční zvukovou složku vypráví zajímavý psychologický příběh jednoho zamindrákovaného hajzlíka, který si ze své pozice estébáckého fízla hraje na poloboha. Závěrečné setkání v disidentově bytě považuji za nejlépe zrealizovanou a zahranou scénu v českém filmu minulého roku. Ondřej Malý si už může chystat poličku pro lvíčka.

Tak Český lev za nejlepší mužský herecký výkon pro tento rok je už jasný. Ondřej Malý dlouho čekal na svoji životní roli a ona přišla. Režisér Radim Špaček v tvůrčí vizi stvořit iluzi hluchého bezčasí Československa poloviny normalizovaných 70. a 80. let minulého století obsadil téměř samé obecně neznámé herecké tváře (vyjma dokonale dvojace bodrého Oldřicha Kaisera) a jeho tah mu na sto procent vyšel. A právě z hereckého mistrovství Ondřeje Malého povstala Zrůda. Má v sobě cosi hereckého charizmatu Karla Rodena a vizuálně pak odkazuje ke svému skutečnému kolegovi z KGB Putinovi, ta souvztažnost až mrazí. Jestliže chtěl Špaček ukázat hnus doby, tak se mu to na modelu buňky československé tajné bezpečnosti bezezbytku podařilo. Scénář Ondřeje Štindla (který je tímto obdobím fascinován již dlouho, pamětníci jistě vzpomenou na Paskvil a jeho fascinací retro návraty k ,,umakartové" kultuře východního bloku) dobře funguje ve své pouti k Stbácké Golgotě, model dokonalého systému totalitní moci je sugestivně výstižný a v této rovině nemá chybu, neboť z něj mrazí, jeho propojení s osobním příběhem syndromu vyhoření a krize středního věku jednoho z článků dokonale vystavěného soukolí by možná sem tam trochu zaskřípal, kdyby ho neutáhl skutečně fascinující výše zmíněný herecký koncert Ondřeje Malého. PO UTA. Možná už je konečně PO Univerzální Totalitní Aroganci. Po dvaceti letech se tak česká potažmo československá kinematografie začala vyrovnávat s naší národní temnou minulostí a někdo konečně otevřel Pandořinu skříňku, do které dosud nahlížely jen televizní dokumentární projekty. Už bylo načase…

Pouta jsou naprosto přesným filmem pro ty, co tvrdí, že česká kinematografie nestojí za nic. On Vám to ukáže, tenhle film se s Vámi srát nebude. Stejně tak jako, pro mě, absolutně neznámý herec Ondřej Malý, který zde ztvárnil snad největší sviňi v českých filmech vůbec. Od začátku jsem tak sledoval, naprosto znechuceně, ale zaraženej v křesle, film, který jsem nechtěl vědět, jak bude pokračovat, ale pořád jsem v tom křesle seděl, jak přikovanej. Z toho vyplývá, že na tomhle filmu zrovna nic hezkýho není, ale zato zase vypráví pravdu komunistického státu. Vypráví ho naprosto perfektní formou, takovou, že Vám ani nedojde, že jsou Pouta českým filmem. Může za to především to, že se ve filmu objeví celá várka naprosto neznámých herců a hereček, takže stereotyp půjde stranou a Vy budete konečně rádi, že Vám po obrazovce zase neběhá stále dokola například takovej Ondřej Trojan. Druhá věc je samotné zpracování, které se tu skutečně výjímá a představuje Českou republiku v naprosto nové éře domácí kinematografie. Důvod, že tomu nedávám plný počet už je jenom ten, že ten film je opravdu příběhově neskutečně hnusnej a já některé scény nebyl schopnej jen tak strávit. Ale tím způsobem je film nesmírně silnej a dává najevo skutečnosti, které se tu děli. Na Pouta se tak opravdu vyplatí podívat. 140 minut Vám uteče jako voda a konečně těm, co jen a jen kritizují, zalepí držku.

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný…" Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti titulního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů, a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr.