SVOBODA je ukázkou radikální představy o kinematografii, jež je očištěna od jakýchkoliv prostředků filmového jazyka, které by na sebe strhávaly pozornost, ale přesto stojí především na promyšlené stylistické stránce (dlouhé záběry, jež nejsou statické a působí až meditativním dojmem, ambientní zvuk prostředí a diegetická hudba z rádia) a omezeném vyprávění (včetně záběrů, vyložitelných jako sen), které vybízí k různým interpretacím. Nebudu psát o tom, že pokud se divák naladí na specifický temporytmus vyprávění, nebude mít s až dokumentárním sledováním ústředního a přirozeného neherce při jeho běžných denních úkonech problém; spíše mi nedá nevytknout, že explicitně zobrazované násilí, i když "pouze" páchané na zvířatech, mě z jinak spirituálního snímku vytrhuje, protože narušuje jeho kontemplativní rovinu. Nesouhlasím s názorem, že jde o nadčasové dílo, protože z pozadí úvodních titulků se dere nediegetická, vzhledem k následujícímu kontrapunktická hudba a dělník Misael má na sobě oblečení a pije nápoje, které film zasazují do určitého časového období a prostoru. Uznávám ovšem, že pro městského diváka vzhledem k zvoleným vyjadřovacím prostředům a významům, které si do SVOBODY vzhledem k názvu vloží, jde o očistný zážitek s nadčasovým tématem (o jehož humanismu bych se hádal).

Počáteční díl ze série solitérských Alonsových filmů, to je kruh všedních událostí jedincova typického dne? či metafora pozemského pobytu všech lidí? všech živočichů? všeho existujícího? A kdo se na ně dívá? Je to kameraman, který však pouze hlídá, aby stativ neupadl v přírodním terénu, či cosi metafyzického, všeobjímajícího? Koncept svých děl majitel venkovské farmy Alonso odhalil hned, a patrně jej nikdy neopustí… to spíš přestane točit. Má cit pro nakládání s energií v díle, pro estetické hodnoty obrazu, barevnost a temporytmus; je myšlenkou rozhodný, a přitom při výkonu tichý a respektující hru svého protagonisty; specifické nakládání s hudbou je inspirativní, zkrátka, Alonso má styl. Jeho Svoboda je gestem a vítězstvím toho, co můžeme ucítit v názvu: že důležitá je svoboda autora v tom, co a jak bude ve svém filmu mít. Je to nadčasové, je to humanistické, ale není to jenom humanistické, záleží na interpretaci každého diváka zvlášť.