Žádný extrém, jen několik sociálně slabších rodin, vzduch nasáklý těžkými kovy a psychická labilita jedné z hrdinek. Lidé hodní se mění ve zlé, dny dobré v špatné a vše směřuje jen k dalšímu z nekonečných začátků. Který bude konečně tím definitivním? Když najdete cestu k jednotlivým charakterům, zjistíte, že již není úniku. Ze soucitu přetrpíte jen tak tak únosnou míru deprese, špíny a smradu a společně s Toníkem (Pavel Liška opět hraje variaci na obtížně se vyjadřujícího trotla, ale poprvé nebudí smích, ale soucit), Monikou (Tatiana Vilhelmová je stejně přirozená jako i všichni ostatní herci, akorát trochu naivnější a mnohem sympatičtější) a Dášou (Anna Geislerová chováním retardované štětky budí děs a nejraději bych ji viděli v zamřížované kleci, nicméně není tak obtížné uvolnit také jejím směrem špetku empatií) se s jistým zdráháním vydáte hledat ono titulní štěstí. I přes všechen pesimismus je to mimořádně (zdůrazňuji mimořádně!) pozitivní film. Štěstí Bohdana Slámy je jako dítě. Dítě, které navzdory bolestivému porodu vystrčilo na svět svou zkrvavenou hlavičku, rozkoukalo se a na setinu sekundy předvedlo náznak úsměvu, aby vzápětí vydechlo naposled. Ten úsměv - ten stojí za zapamatování.

Studie prostředí je dokonalá a chirurgicky zevrubná, nehostinné Mostecko vytváří pro tragický život hlavních postav souznící kulisu, která pocity vykořeněnosti, opuštěnosti a beznadějné perspektivy jen umocňuje. Slámův film se zaskví výtečnými hereckými výkony, kde mezi precizně obsazenými postavami zazáří zejména trio Geislerová, Vilhelmová, Liška. Posledně jmenovaný konečně zahodil nejapnou masku idiotského klauna a stvořil podle mého vůbec jeden z nejpůsobivějších mužských typů porevoluční kinematografie. Štěstí je studený a sychravý film, naturalistický a nečesaný, doplněný jen minimalistickým španělkovým motivem, který se jako refrén zjevuje uprostřed nehostinného děje, z nějž postupem času nesměle vykvete štěstí, ne to pitomě sentimentální, ale to opravdové. Sláma dokázal na celuloid zachytit nestylizovaný život a jeho snímek díky neobyčejné intenzitě řadím mezi nejlepší filmy vzniklé po roce 1989. Bohdan Sláma dozrává a je radost to sledovat.