Příběh snímku sice není zasazen do konkrétního časoprostoru, ale „hypertextové“ prokládání aktuálního fikčního dění autentickými zpravodajskými záběry svědčí o globálním dopadu nákazy a dává tušit, že k viděnému dochází právě teď a v tomto světě. Malé měřítko vyprávění s pár lidmi a jedním místem tudíž není dodržováno tak svědomitě jako v jiném komorním filmu o konci světa, Trierově Melancholii (oba film také, v kontrastu s procedurální Nákazou, věnují prostor raději reakcím postav na tušený konec existence, než příčině zkázy). Není zřejmé, nač nás tvůrci chtějí upozornit. Na nesmyslnost léčení symptomů namísto hledání hloub sahajících příčin? Na vzdalování se kořenům „čisté“, předtechnické společnosti? Na cynickost a sobeckost lidstva, které v kritickém okamžiku upřednostní tělesnou slast před pokáním? Každopádně není pochyb, že podtext nejasně artikulované výzvy je nadějeplný: neřešte krávoviny a obnovte přerušený kontakt (s lidmi, potažmo se světem). Optimistické poselství bude zvlášť pro diváky nadšené Trierovým filmem, který pod jednou slupkou deprese skrývá depresi další, dobrou záminkou k úšklebkům. Největší cynikové mohou rovnou zvolit opoziční čtení a sledovat Perfect Sense jako nezáměrnou parodii apokalyptických filmů (žrací fáze působí jako vystřižený materiál z béčkového zombie hororu). Příliš velká interpretační volnost, předvídatelnost stupňovitě komponované zápletky a strach jít opravdu na doraz (jako Fernando Meirelles v mnohem syrovější Slepotě), brání vychutnat si Perfect Sense jako katastrofický thriller. Mnohem lépe, v poslední scéně takřka bezchybně, film funguje jako klasické melodrama o zamilovaném páru, jež čelí síle mocnější než oni sami, nikoli mocnější než jejich láska. Teprve jako drama, jimiž se dobrovolně necháme dojímat, dává film dokonalý smysl.